Šalomounův chrám

Šalomounův chrám (hebrejsky: בית המקדש‎‎, Bejt ha-mikdaš), známý také jako První chrám, je podle Bible prvním židovským chrámem v Jeruzalémě. Podle židovské tradice byl první chrám zbudován králem Šalomounem (970–931 př. n. l.) na Chrámové hoře a jeho dvorním architektem Hiramem Abiffem.

Šalomounův chrám byl dostavěn v 10. století př. n. l. a stál na pahorku Chrámové hory téměř 400 let. Roku 586 př. n. l. byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma, po kterém následovalo babylonské zajetí. Nemáme o něm žádná přímá archeologická svědectví kvůli přestavbám, které na tomto místě proběhly. Prosévání půdy z Chrámové hory přineslo jen nepřímá svědectví, mezi nimi razítko jedné kněžské rodiny, o níž je zmínka v knize proroka Jeremjáše.

Král David učinil Jeruzalém centrem izraelského království a přenesl do něj Boží Archu úmluvy (2 Sam 6,1). Šalomoun pak vybudoval chrám jako „dům Božího přebývání“ a jako symbol připoutání lidu k Davidovu rodu. Stavba celého objektu trvala pravděpodobně celých 16 let (4.–20. rok Šalomounovy vlády, tj. přibližně 966–950). Šalomoun od lidu vybíral pro účel stavby vysoké daně a při stavbě mu byli nápomocni tyrští stavitelé.

Odlišnou chronologii předkládá židovský kronikář David Gans, který uvádí jako datum začátku[1] stavby Šalomounova chrámu rok 2928 od stvoření světa, což odpovídá roku 834–833 před naším letopočtem. Jako datum úplného zničení[2] tohoto prvního chrámu pak uvádí rok 3338 od stvoření světa, což odpovídá roku 424–423 před naším letopočtem. Rozdíl mezi uvedeným datem zboření a počátkem stavby činí 410 let, přičemž o této délce trvání prvního chrámu jsou zmínky v Talmudu.

Svatyně měla tři základní části:

předsíň – vchod do svatyně;
svatyně – místo, kde se odehrávala bohoslužba (stál zde oltář a menora);
velesvatyně – tam byla umístěna Archa úmluvy, ve které se údajně skrývali největší babylonské poklady a artefakty. Její ukrytí měl na starost Hiram Abíff.

Vývoj Šalomounova chrámu

Přenosná svatyně

Na poušti byl zbudován přenosný příbytek Hospodinův jakožto první svatyně. V knize Deuteronomium klade Mojžíš před vstupem Izraelitů do země zaslíbené důraz na centralizaci bohoslužby do jediné svatyně, která bude stát „na místě, které Hospodin vyvolí“. Když Izraelité vstoupili do země zaslíbené, putoval příbytek Hospodinův po mnoha místech. Jedním z těchto míst, kde příbytek po nějaký čas stál, bylo Šílo, jak to popisuje 1. kniha Samuelova. Po vybudování stálého chrámu v Jeruzalémě byl příbytek přenesen do něj.

Příbytek byl rozdělen na „velesvatyni“ (kodeš kodašim, ve které byla archa úmluvy, a „svatyni“ (kodeš), kde se nacházel pozlacený oltář pro kadidlové oběti, menora a pozlacený stůl s předkladnými chleby. Celý příbytek byl obklopen nádvořím s hlavním oltářem.

První (Šalomounův) chrám

Podle židovské tradice byl první jeruzalémský chrám zbudován králem Šalomounem (970-931 př. n. l.) na Chrámové hoře. Nemáme o něm žádná přímá archeologická svědectví kvůli přestavbám, které na tomto místě proběhly. Prosévání půdy z Chrámové hory přineslo jen nepřímá svědectví, mezi nimi razítko jedné kněžské rodiny, která je zmiňována v knize Jeremjáš.

Král David učinil Jeruzalém centrem izraelského království a přenesl do něj Boží Archu úmluvy. Šalomoun pak vybudoval chrám jako „dům Božího přebývání“ a jako symbol připoutání lidu k Davidovu rodu. Stavba celého objektu trvala 7 let (4.-11. rok Šalamounovy vlády). Šalomoun od lidu vybíral pro účel stavby vysoké daně a při stavbě mu byli nápomocni tyrští stavitelé.

Chrámová svatyně měla 3 základní části:

• Předsíň — vchod do svatyně;
• Svatyně — místo, kde se odehrávala bohoslužba (stál zde oltář a menora);
• Velesvatyně — tam byla umístěna archa úmluvy.

První chrám stál na pahorku téměř 400 let. Roku 586 př. n. l. byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma, po kterém následovalo babylonské zajetí.

Druhý Šalomounův chrám

Druhý Šalomounův chrám byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba sedmdesát let po zničení prvního chrámu. Umožnil to edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž se vyhlašovala náboženská svoboda.

V druhém chrámu již chyběla Archa úmluvy (ve svatyni tak zůstal jen kámen, na kterém schrána stála), nádoba s manou (která byla uchovávána z putování Izraele do Kanaánu) a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora.

Chrám, který byl zbudován navrátilci z Babylóna byl však jednoduchý a prostý. Herodes Veliký (74 př. n. l. – 4 n. l.) jej proto roku 19 př. n. l. nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu (čímž si do jisté míry získal přízeň židovského lidu). Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování chrámu pokračovalo i po Herodově smrti — téměř až do zániku chrámu.

Druhý chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem. Chrám pak již nikdy nebyl obnoven.

Plány na zbudování třetího Šalomounova chrámu

Touha po Chrámu a bohoslužbě je vyjádřena v mnohých židovských tradicích. Konkrétní podoby však tato touha nabývala jen málokdy.

Poprvé to bylo, když Římské říši vládl císař Julianus Apostata, který se snažil vší silou oslabit stále rozšířenější křesťanství. Podporoval tedy křesťanské heretiky (aby křesťanství oslabil zevnitř), ale také jiná náboženství, mezi nimi i judaismus. Roku 362 před židovskými předáky prohlásil: „Nechám postavit s veškerým úsilím chrám Bohu Nejvyššímu.“ Císař vyzýval židy, aby „se vrátili do své rodné země, znovu vybudovali svatyni a řídili se opět zákony svých otců.“ Představenstvo židů v čele s Hillelem II. protestovalo vůči obnově svatyně ze strachu, že se lid rozštěpí, tak jako byl lid rozdělen v období druhého chrámu mezi kněze a mudrce (srv. esejské hnutí). Židé prohlásili, že tento počin stojí na ramenou cizince (Iuliana), po jehož smrti bude budování chrámu zastaveno. Část židů však tuto nejistotu nesdílela: „Tato slova, že chrám bude zbudován, vedou k obnově království rodu Davidova.“ Stavba nicméně byla započata — z peněz římské pokladny. Roku 363 vytáhl Iulianus proti Perské říši, v tomto tažení však padl. Jeho smrt opravdu znamenala to, co židé předpokládali: stavba chrámu byla zastavena.

V roce 1099 po dobytí Jeruzaléma křesťanskými křižáky bylo na místě ruin mešity al-Aksá postupně zbudováno sídlo pro nově vzniklý Řád templářů s přistavěným kostelem. Přestože se jednalo o původního křídlo zdejšího paláce, nový templ byl považován za nový Šalamounův chrám v domnění, že byl zbudován na místě původního Chrámu. Nový templářský templ však nedosahoval jeho velikosti ani původní funkce. Během křížových výprav sloužil jako velitelství řádu s křesťanským svatostánkem, kasárny i stáje.

Šalomounův chrám v novověku

Až do šestidenní války roku 1967 pak byly veškeré další plány na obnovu chrámu pouze teoretickými úvahami. Chrám byl velmi často spojován s mesiášským věkem. V šestidenní válce však Izrael získal mj. Východní Jeruzalém, do kterého spadá i Chrámová hora. Začala být organizována malá hnutí, jejichž cílem je postavit chrám. Mezi takové organizace patří Temple Institute (hebrejsky מכון המקדש‎‎, Mechon ha-mikdaš), nebo Temple Mount and Eretz Yisrael Faithful Movement (hebrejsky נאמני הר הבית‎‎, Ne’emanej Har ha-bajit). Tato hnutí jsou většinou podřízena autoritě různých rabínů, kteří odmítají, aby byl chrám vybudován až v době příchodu mesiáše.

Tyto ideje však nutně předpokládají zničení Skalního dómu, proto se mnozí muslimové hrozí této touhy židů. Islámská hnutí v Izraeli proto co nejvíce usilují, aby zabránila vybudování chrámu, a také popírají historický vztah židů k Chrámové hoře. V tomto kontextu pak byla návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem využita palestinskou propagandou jako záminka k rozpoutání druhé intifády.